Enter The Skříňka!!!

Důležité upozornění: Tento článek vyjadřuje pouze stanovisko autora a nemusí korespondovat s názorem třídy!!! (to už tady dlho nebylo, co? )

Byl krásný říjnový den. Opakuji říjnový den, je to fakt důležité, tak si to pamatujte! Byl i krásný, jak při večerní jízdě autobusem prohlásil mudrc Honza Osičků Jr. Ale proč to sem tahám. Jenom proto, že mě tento den tak krásný nepřipadal. A přitom to vypadalo tak normálně. Skončila poslední hodina a všechna školní zvěř se hnala k šatnám. Já taky. Proč by ne, to se na konci vyučování dělá. Každý jde ke svojí skřínce, většina lidí si ji odemkne, většina se i přezuje, vymění soxy nebo učení a pak dokonce všichni svojí skříňku zamknou a odejdou pryč. Ráno zopakují podobnou proceduru znovu a takhle to chodí už nějakej pátek.

Byl krásný říjnový den a takhle jdu, velmi vesel, dokud jsem si nevšim, že u mé skříňky stojí Wessel. I když se tenhle podivný tvor objevuje na mnoha místech, tady bych ho nečekal. Chystal jsem se odemknout svojí skříňku a prodělat výše popsanou proceduru. Ale co to. Na skříňce č. 68 ale nevisí můj modrý FAB, nýbrž nějaká odporná napodobenina zámku (značku tipuju na JAG, ZUB nebo GYM). Napodobenina ovšem kvalitní, takže jsem do skříňky nemoh. Tak jsem se začal rozčilovat, co je to jako za fóry. Přítel Wessel mě wesselým tónem uklidnil: “To není tvoje skříňka”. Jelikož jsem si byl 100 chlupatých procent jistý, že to je MOJE skříňka, nevěnoval jsem mu moc pozornosti. Když ale prohlásil, že ta skříňka je dokonce JEHO, skříňka, kterou používám už celý měsíc a na který teď visí nějakej cizí zámek, začaly se mě zmocňovat pocity podobné Veverkovitému syndromu z Doby ledové. Jakožto každý neútočný přežvýkavec jsem však tomu hochovi dal možnost vysvětlit to.

Dozvěděl jsem o jakémsi školníkovi Zoubkovi (znáte ho, ne?), na gymplu přezdívanému familiérně Toothy, který mi prej zámek přestříh a dal tam svůj. Vydal jsem se okamžitě do kanclu abych zjistil původ této profesionálně odvedené kasařiny . Nejdřív mě napadlo, že někdo naprášil něco o Washekových skřítcích, které ve skříňce vězním. Pak bych se nedivil, že tu skříňku vypáčili a kluky osvobodili. Ale Washek v tom očividně neměl prsty. Když jsem se před tou pani, co tam dělá sekretářku, zmínil, že jsem ten Mácha, co mu skříňku vypáčili, otočila oči v sloup a vzkřikla: “Jo ty jsi tééén! Pan Zoubek je u sebe v kanceláři. Vzadu!”

Vypravil jsem se tedy vzad a navštívil Mr. Toothyho. Ten mi laskavě sdělil, že mi skříňku nevypáčili, ale komisionálně otevřeli. Každému by se po tomto verdiktu jistě ulevilo, ne? Aktu se účastnily všechny důležité celebrity našeho ústavu. Jako hlavní páčíř (pardon komisionální oteviratel) Toothy, jako odborný dohled Mr. Prokop, jako ta, co je u všeho co potřebuje právní odbornou proradu, Mrs. Svobodová. NO, pořád jsem nevěděl PROČ to všechno, ale korunu tomu nasadil výrok: “Proč tě to zajímá, když to není TVOJE skříňka?”, pronesl přátelsky Toothy. A pak spustil básničku, kterou měl určitě pěkně dlouho nacvičenou, natěšený, jak mi jí vmete do tváře. Dozvěděl jsem se, že mám mít skříňku č. 49 a maj na to i můj podpis, takže nazdar bazar Mácho, zbal si svejch pět švestek, co jsme napáčili (pardon – komisionálně naotvírali) a vypadni! Konec diskuze. Na jakoukoli mojí otázku odpovídal jinou otázkou, kterou neustále opakoval: “Podepsal jsi, že máš skříňku č. 49? Jo? Tak tam máš bejt”. Podobnými údernými hesly mě vykopal ze svýho kanclu jako nějakýho vořežpruta. Jo, doteď to byl docela hezkej den, nemyslíte .

Tak a teď k faktům. Někdy v prvním nebo druhým tejdnu se rozdělovaly skříňky v naší třídě. Měl jsem to uplně u zadnice, takže jsme se Zdenisem napsali někam doprostřed (č. 49 a asi č. 48). Ostatní se různými způsoby napsali na ostatní místa. Různé způsoby – je myšleno i podvratné snažení slečen Fisherové a Rohlové, které už podepsané spolužáky (s)mazali (z)mizíkem a psaly se na nejvýhodnější skříňky samy. Určitě pamatujete na to, jak jsme se smáli našemu spolužákovi Petrovi Tomešovi, který se jako jediný údajně zapomněl na listinu základních skříněk a slobod zapsat, i když tvrdil že už tam je. Poslouží mi jako důkaz, že se podvratné čachry děly. Druhou postiženou byla Míša Hečková, která takhle taky byla přemístěna.

Pak se poprvé zamykaly ony vytoužené skříňky. Já neměl zámek, protože jsem si kupoval náhradní za ten loňskej zmrvenej. Další den už ale byla skříňka č. 49 obsazená. Neřeknu kým, protože se mi to ještě bude hodit. A protože v šatně byly i ostatní třídy ze sousedních bloků šaten a nikomu šedesát osmička nescházela, zabral jí ten chulígán Mácha. Jenom pro ten živočišnej pud – aby měl vlastní skříňku – fakt grázl.

A tak uplynulo krásné deštivé září a přišel krásný říjen a krásný den D. Přítel Wessel si po měsíci (!) uvědomil, že nemá skříňku (asi do školy chodil s veškerým učením a nepřezouval se – fakt hodnej kluk) a odebral se do kanclu. Tam si řekli… “Hele, Wessel, ten hele vydal tu knížku vo židovskejch památkách hele, toho máme rádi hele”. Kdosi vykříkl “Já bych rád něco vypáčil” a nápad byl na světě. Proč se zatěžovat nějakým zjišťováním majitele. Je to grázl a až to vypáčíme, von za náma sám přinde. Škola musí šetřit a papírek se vzkazem, aby grázl přišel do kanclu, by neúnosně zvýšil schodek. Jediná možnost je sestavit odbornou komisi (na ní je dost času) a elegantně se zbavit problému. Nebo ne?

Jsem rád, že už víte všechno podstatné k rozpoznání toho, kdo je tu grázl a kdo ne. Taky nejsem zvyklej jako rebelové Radek Fisher s Martinem Pánkem “pomlouvat” vedení. Nechci pomník s každoročním kladením věnců a čestnou skautskou stráží, ale uznání, že co se stalo je pěkná kravina… Je naivní si myslet, že to někdo uzná a i když vedení školy obhajuje veškeré svoje neobvyklé jednání bojem s úředním a byrokratickým oslem, mě normální nepřipadá, aby sebzákonná komise jen tak bez snahy vyřešit problém jinak, páčila MOJÍ skříňku bez MÉHO dovolení.

Nakonec by mě zajímalo, jestli by vypáčili skříňku i té osoby, co bydlí na mém právoplatném místě č. 49, kdybych o to požádal. A co potom právoplatná skříň osoby sídlící nyní na č. 49. V její skříni zase bydlí jiný grázl a tomu bych to taky nejradši vypáčil. A co… (a tak dál, až by chudák Toothy musel vypáčit celou šatnu) A nesmějte se, co není, může se stát, protože já teď fakt nemám kde “bydlet”, ale zato mám Zoubka a nebojím se ho použít.

Petr Mácha, 05.10.2004

Jestli jsem zmrvil Wesselovi jméno, tak se omlouvám. Pokud jsem zkreslil nějaká fakta v jeho neprospěch, omlouvám se mu taky. Za vším ostatním si ale stojím. Hlavně za slovem páčení ve všech jeho podobách. Správně vyjadřuje moje pocity. Doufám, že jsem škole způsobil menší škody, než Martin se svými vulgárnostmi.

gen. Kurnikovov, ideová úprava

to ale ještě není konec… zejtra jdu do kanclu…